Červenec 2010

Černý obelisk

5. července 2010 v 21:19 | Jamajka
Ahoj lidičky dnes bych chtěla psát o knize ,kterou jsem nedávno přečetla ,a která na mě velmi zapůsobila. Ale jako první jsem uznala zavhodné napsat pár vět o autorovi. Knihu Černý obelisk a mnoho jíných ,věřím že stejně dobrých knih ,i když jsem je ještě nečetla napsal Erich Maria Remarque .
Erich Maria Remarque (vlastním jménem Erich Paul Remarque) se narodil 25. července 1898 v Locarnu. Byl to německý spisovatel takzvané Ztracené generace. Měl dva bratry a dvě sestry.
E.M.Remarque
Studoval na učitelském ústavu. V roce 1916 se rozhodl ve svých osmnácti letech jít bojovat v I.světové válce. Velmi brzy byl na západní frontě těžce zraněn a tak se na bitevní pole už nevrátil. Po návratu z války měl velké problémy se znovu začlenit do "normální "společnosti. Později pracoval jako učitel, automobilový závodník, obchodní cestující a jako redaktor. Remarque cestoval po Švícarsku, Balkáně, Itálii a Turecku. Oženil se ,avšak manželství trvalo jen sedm let. V roce 1931 emigroval do Švícarska. Někdy v té době byl nominován na Nobelovu cenu míru. Jako spisovateli se mu podařilo prosadit ,až knihou Na západní frontě klid. Po tom co se k moci dotali nacisté se dostal na index zakázaných autorů a roku 1938 byl zbaven německého občanství. Nacisté dokonce prohlásili ,že Erich Maria Remarque je doopravdy Paul Kramer ,žid který se nezúčastnil I.sv. války. Což samozřejmě znamená ,že jí nemůže popisovat. Označili ho za literárního zrádce a jeho knihy veřejně pálili. V roce 1939 emigroval do Ameriky a získal americké občanství. V té době jeho sestra umírá v koncentračním táboře. Roku 1956 se znovu oženil tentokrát s Paulette Goddart. 25.září 1970 umírá v Lozarnu na srdeční chorobu.
To by bylo asi vše o autorvi teď zpět k Černému obelisku. Ráda bych zde vždy napsala úryvek z knihy ,který mě zaujal a připsala bych svůj názor a nebo ho nechám jen tak protože mluví sám za sebe.
První ,co bych chtěla napsat z knihy je jakási předmluva autora. Myslím ,že tím že autor prožil obě světové války k předmluvě není co dodávat.

,,Nezlobte se ,že ntentokrát mluvím o starých časech. Ještě se nerozptýlil prach krve a prach poslední zkázy ,a na svět opět dopadá silné světlo apokalypsy. Laboratoře a továrny znovu pracují na plné obrátky ,aby udržely mír vynalézáním nových zbraní ,jimiž se dá vyhodit do povětří celá zeměkoule ,-
Světový mír! Nikdy se o něm tolik nemluvilo a nikdy se pro něj neudělalo méně než v naší době. Nikdy nebylo tolik falešných proroků, lží, smrti, zkázy a slz než v našem dvacátem století pokroku, techniky, civilizace, ,masové kultury a masového vraždění.-
Proto se nezlobte ,že se vracím do pohádkových let, kdy nad námi ještě vlála naděje jako vlajka a my věřili v tak podezřelé věci jako je lidskost, spravedlnost, snášenlivost - a také v to, že jedna světová válka musí stačit k poučení jedné generace.-"

Hlavní hrdina chodí navštěvovat dívku v psychiatrické léčebně trpící schyzofrenií. Kromě toho hraje nemocným při mších na klávesy. Tento úryvek se týka psychiatrické léčebny.

,,Boty klouzají nedupají. Tak zni kroky lidí ,jejichž myšlenky se toulají bůhvíkde."

V tomro citátu hlavní hrdina vzpomíná na válku v které bojoval.

,,Později za války, jsem viděl celé hromady mrtvých a hnulo to se mnou sotva víc, než kdybych byl na jatkách. Ale ne toho prvního jsem nikdy nezapoměl, jako se nezapomíná na nic, co bylo první. On byl smrt. A tatáž smrt se na mne někdy podívá z očí choromyslných, živoucí smrt skoro ještě nepochopitelnější a záhadnější než ta druhá tichá."

Rozhovr s dívkou trpící schyzofrenií. Tyto části knihý mě bavily nejvíc. Jsou zvláštně pochmurné a melancholické ,někdy však těžce deprasivní.

,,Ty něco hledáš Rudolfe?(hl. hrdina je Rudolf)
"Snad -jen kdybych věděl co!"
Nech to plavat ,Rudolfe. Člověk nikdy nic nenajde."
,,Věci. Všechno, co je za tebou. Všechno jen čeká, až se otočíš a pak to zmizí.(Isabela schyzofrenička)
Ach tak, říkám trochu trpce. Ale pro sebe jsem tady pořád. Ikdyž se otáčím jako blesk. A co ty jak je to s tebou?
Podívá se na mne nepřítomě a usměje se jako by mě neznala - Se mnou? Já tady přece vůbec nejsem!"

Zamyšlení Rudolfa.

Válka to změnila. Od roku 1914 žijeme útržky jednoho života a později útržky života druhého a třetího. Nepatří k sobě a my je ani nemůžeme spojit. Proto celkem dobře chápu Isabelu s jejími různými životy. Jenže ona je na tom skoro lépe než my, neboť žije-li jeden život, na všechny ostatní zapomene."

Toto je zajímavý citát. Hlavní hrdina se opět zamýšlí. Myslím ,že v tomto ciátu je opravdu hluboká myšlenka člověk se bojí více neznámého ,než toho co dokáže pojmenovat.

,,Dokonce i hrůza, ta černá opona před sebevraždou, má v jejich pořadači své místo, má své jméno i klasifikaci, a tak přestala být nebezpečnou. Pouze beze jmenné usmrcuje, nobo to, co svoje jméno přerostlo."

Další zamyšlení

,,To je zvláštní, myslím si, za války jsme všichni viděli tolik mrtvích a víme, že přes dva miliony nás tam padlo pro nic za nic. Proč se tu teď rozčilujeme, kvůlijedinému mrtvému, a proč jsme skoro zapomněli na ty dva milióny ? Ale snad je to proto, že u jediného člověka je to vždycky smrt, kdežto u dvou miliónů pouze statistika."
,,Proč v míru zabijeme nemocného psa, ale člověka necháme trpět! A pak jich povraždíme milióny ve zbytečných válkách."

Při tomto úryvku je hl.hrdina v hospodě se svými přáteli. V hospodě je také skupinka nacistů nutících všechny k povstání při stále se opakující hymně.

,,Pokaždé je slyšet ze všech stran ,,Vstát",neboť při tónech národní hymny se musí každý zdvihnout, zvláště když nám přinesla dva milióny mrtvých, prohranou válku a inflaci."

Zamyšlení

,,Pomoc !myslím si. Co jiného voláme, nahlas, neslyšitelně, neustále ?"

Isabela si povídá s hl. hrdinou

,,Ach Rudolfe, říká jako by mi to nebyla schopna vysvětlit. Jak se máme naučit zemřít, když se nedokážeme rozejít ?

Zamyšlení hl. hrdiny nad tím co nám zůstává po mrtvých

,,Koneckonců, co nemáme po mrtvích ? Zdědili jsme po nich řeč, zvyky, vědění, zoufalství-co všechno tedy po nich nemáme ? "