Červen 2009

Praha č.1

29. června 2009 v 18:04 | Jamajka
Tuhle sobotu celá naše povedená rodinka navštívila Prahu. Byla jsem docela ráda ,že se do Prahy podívám aniž bych se cestou zastavila v Motole.Praha je krásné město ,mám jí ráda. Nejvíc na ní miluju to ,že si můžu prohlížet kolemjdoucí lidi aniž bych měla dojem že jim to nějak ubližuje. Většinou totiž všichni tak spěchají a jsou zahaleni do svých myšlenek že si mých zvídavých pohledů ani moc nevšímají.Jeli jsme se podívat na výstavu Terakotové armády. Je to armáda postavená z hlíny do záhrobního sídla Prvního císaře Čchin Š'chuang-ti ,aby ho chránila v posmrtném životě. Výstava na mě opravdu mile zapůsobila. Když jsem přijela domů hned jsem k ní namalovala obrázek. Avšak celou dobu co jsme byli v Praze jsem se zabývala něčím jiným.Soustředila jsem se na lidi ,které jsem tam viděla .Vlastně s tím začala mamka ,když vyfotila jednoho zdrogovaného mladíka ,který se sotva držel na nohou.Foťák jsem mamce nechala ,ale od té chvíle jsem jí, kdykoli jsem si všimla nějakého zajímavého nebo zoufale vypadajíciho člověka ,upozornila ,aby mi ho vyfotila.Bylo to zvláštní chodit Prahou a pozorovat právě tyto lidi .Žebrající chudáky nebo lidi ,kteří se odvážili jít si svou vlastní cestou bez ohledu na to co si žádá doba .Přemýšlela jsem ,co si tihle lidi už asi zažili ,proč se chtějí odlišovat. Ze stejného důvodu jako já ,protože tím vyjadřují svůj názor, nebo mají naprosto jiný mě neznámý důvod? A proč tolik lidí žebrá? Protože jim tanhle styl života vyhovuje ,nebo protože je k tomu sám život donutil? Já nevím. Nejspíš je to u každého trochu jinak a jistě by bylo zajímavé si jejich příběhy poslechnout. Ale přišlo mi docela odvážné tyto lidi fotit ,natož abych se jich ptala jak se dostali tam ,kde teď jsou. Jejich příběhy vám tedy nepovím ,alespoň vám ukážu jejich fotky.


















Posmrtný život

22. června 2009 v 18:33 | Jamajka
Posmrtný život je něco o čem přemýšlím už dlouho.Vím ,že jako malá jsem věřila ,že prostě příjdu do Nebe a bude to.Nijak moc jsem se nad tím nezamýšlela.Věřila jsem že v Nebi je to fajn.Postupem času jsem nad tím začala přemýšlet a jako mnohem lepší varianta se mi zdála reinkarnace ,tedy převtělování.Líbila se mi myšlenka,že se po smrti znovu narodím ,budu sbírat nové zkušenosti ,které se mi nastřádají k těm předešlým a zemřu zase o něco mudřejší.Mezi těmito dvěmi obdobími jsem žila v pochybnostech ,v nic jsem nevěřila a jen jsem si přemýšlela, jak by to asi mohlo být. A teď? Asi jsem trošku ráda ,že se vlastně neví co po smrti bude.Každý si tak může představovat nebo i věřit v to ,co je mu blízké.Sama asi v nic nevěřim .Líbilo by se mi kdyby se každý dostal tam kam by si přál, ať už je to cokoli.Já bych si přála, aby po mé smrti už nic nebylo ,abych se tak nějak rozplynula nebo spíš splynula s přírodou.Není mi totiž jasné jak člověk ,když je zvyklý na tolik utrpení může potom vydržet v ráji ,kde by byl navždy šťastný .Já osobně bych se z toho zbláznila a jestli ne ,tak bych to zřejmě nebyla já ,kdo by byl v Nebi. A reinkarnace...?Děsí mě pomyšlení na to ,že bych se měla opět narodit a prožívat znovu utrpení ,která život přináší....



Známka punku

22. června 2009 v 16:52 | Jamajka
Tak tohle je fakt suprovej klip od Visacího zámku


Báseň

20. června 2009 v 19:52 | Milan Koch |  Básně
Do prdele s realitou

"Dej Bože aby dlouhé osamocení člověka bylo zrušeno"

V Zahradním městě
mezi bílými košilemi
panelových třešní
hledám tvé Ano
mezi polárkovými dorty
tvých zamrazených retů
nedaleko čokoládové továrny na pneumatiky
hledám tvůj stín
který není na prodej
mezi střapcatými skleničkami
nahého parku
dutých paží chci slyšet
tvé svolení
k velké souloži s realitou
Rabínský Veletopiči vyklepej
ve své pekelné kotelně
do žebratého topení
s tváří od uhlí
svou neprůhlednou vyrovnanost
zády ke knihám
noha na roštu
Veleknězi tajemna
nauč nás jnak myslet
v člověčím klidu
v hlubokém míru
nauč nás jinak jednat
ne s pocitem stroje
s touhou po automatizaci novorozeňat
sirotků lidskosti
kterým zmizela do nenávratna citlivost srdce
ruka na ruce
vystup mezi nás ze své bytosti
ztiš náš pitvající mechanismus
proměň modré nebe v modré nebe
zelenou louku v zelenou louku
požehnej člověku člověkem
Bezhlavá těla
z netečných barev
bílá v bílé
kdy už konečně přestane být člověk
cizincem mezi lidmi
Stále dobýváme
a rozvracíme své city
se štětcem před zrcadlem
kde vytrvale padá stín
svisle
a vítězně
Všeliká místa
kam vstoupila
noha naše
žádný proti nám
a nikdo s námi
Náš zpěv se již neobrací
k těm kteří kráčeli před námi
k těm kteří se snažili být lidmi ze svých
představ
k těm kteří trpěli a naříkali
skrčeně
v nekonečné trýzni koloběhů utrpení
dívajíce se vyděšeně do slunečních hodin
Říkám z tohoto místa touhy po strojích
z této pozice nakažení
od které směřujeme k jiné opičárně
že je třeba poslat tuto realitu do prdele
a Být
jen Být
ne nějakým něčím
ne močovou rourkou
ne filtrem od plynové masky
nebo stojatou vodou uprostřed vlnící se trávy
ale Být
samostatným
neosobním
ne prázdným čekajícím zástupem
ale uvolněnou řekou
odpadem nezkalenou
prázdnou a bez omezení
ne v přehradních nádržích schovávat svou sílu
ne v čase dělníků stojících opodál
v přívlastcích na regulovaných březích
nebo v posloupnosti strojů
žádný relativní svět
ale skutečnost
musíme chtít
musíme znovu
a znovuoběvovat skutečnost
a uchopit všechno nebo nic
být
být
být
být
a jít
vzhůru k Zenitu cest

Zamyšlení

17. června 2009 v 17:11 | Jamajka |  Básně
Ti co si chtěli senout ,sednuli si
Ti co si potřebovali sednout ,neseděli
Ti co chtěli si nakoupit ,nakoupili si
Ti co potřebovali nakoupit ,pracovali

Ti co chtěli se potěšit ,těšili se
Ti co chtěli ho potěšit ,nadřeli se
Ti co netrpí ,bojí se ,že budou trpět
A Ti co trpí se bojí ,že to bude ještě horší.

Já a punk

13. června 2009 v 21:37 | Jamajka
Můj životní styl je velice ovlivněný mou rodinu.Díky tomu ,že taťka začal poslouchat Patti Smith a různé punkové skupiny a začal mi vyprávět o tom jak sou války hrozný a o tom jak se v
šedesátých letech vytvořila éra hippies ,která proti válkám protestovala s heslem "make love not war",tedy protestovala nenásilně.Rozhodla jsem se že budu hippíkem. Ovšem téměř nic jsem o hippies nevěděla a to co mi říkal taťka jsem rychle zapomínala takže když jsem o tom začala mluvit ve škole mezi kamarádama říkala jsem různé hlouposti ,které jsem poskládala z útržků z toho ,co jsem si zapamatovala z taťkova vypravování.Bylo to takové mé šílené období a kdykoli mě mamka upozornila že přesně tohle dělám naštvala jsem se ,protože jsem byla přesvědčena že to není pravda. Ale čím vic jsem se zamotávala do svých přednáškách o hippících tím víc jsem si uvědomovala jak málo o nich vím.
Postupem času taťka víc a víc mluvil o punku i tentokrát vypravoval spoustu zajímavých věcí.A tak jsem začala poslouchat punk zpočátku se mi moc nelíbil a vlastně jsem mu ani moc nerozuměla ale taťka říkal že je to super a tak jsem to říkala taky a navíc se punk mamce nelíbil a mě bavilo proti tomu protestovat a otravovat jí řečma o úžasném punku.Avšak za čas jsem punk pochopila byl to vzdor ,vzdor téměř proti všemu ,proti práci ,proti škole ,proti nadvládě ,politikům,proti válkám .Byl to odpor a mě se to líbilo.Naprosto se to lišilo od všeho co jsem kdy před tím viděla. Ve hlasech zpěváků jsem slyšela odpor ,nechuť a často i posměch k tomu všemu co já nesnášim.Nejdřív jsem poslouchala Visací zámek,potom jsem poslouchala mírnější skupinu Totální nasazení a teď poslouchám spoustu kapel ale nejvíc E!E.
Nejsem žádná tvrdá punkerka i když to o sobě s kámoškou občas ze srandy říkáme. Nosím stále své hippísácké batikované trička obyčejné kalhoty k tomu sice nosím glády ale na krku se mi houpá mírový znak ,anarchistické áčko a malý dřevěný křížek což lidi často odsuzjí ,tvrdí o mě že v tom mám zmatek a ptají se jak tohle všechno můžu mít na krku ,když to spolu vůbec nepasuje.Ale já si řikám proč bych nemohla věřit v milosrdného boha ,který mi pomůže když potřebuju pomoc ,přát si bezvládí docíleného nenásilně a zároveň protestovat proti válkám.
Co myslíte vy ?

Začátek

10. června 2009 v 19:18 | Jamajka
Vzhledem k tomu ,že si můj taťka a postupem času i moje mamka založili svůj blog a já viděla jak jsou z toho oba nadšení rozhodla jsem se ,že i přez svůj obrovský odpor k počítačům si založím svůj vlastní .Vlastně stále ještě netuším co přesně zde budu mít. Snad nějaké mé úvahy či snění nebo budu zkrátka psát jen o tom co mě zaujalo a co mě baví a budu doufat ,že nějaká zpřízněná duše zbloudí na můj blog a napíše mi svůj souhlas s mými myšlenkami a nebo mi obohatí život svými zkušenostmi a úvahami.



Jeden z mých obrázků